Poodří a řeka dvou tváří

Musím se přiznat, že chráněná krajinná oblast Poodří mě nenadchla až tak moc hned napoprvé. Řeka Odra tady protéká spíše loukami, lesů je tu pomálu a tak mi trochu chybí se někam zašít, jak bývám zvyklý. Navíc v této otevřené krajině je v dálce často na dohled rušná silnice, cyklostezky, vesnice i tyčící se vysoké budovy velkoměsta. K tomu jsem měl neustálý zvyk porovnávat řeku Odru s řekou Moravou v Litovelském Pomoraví, které je pro mě i po těch letech největší srdcovkou. Nakonec i přesto všechno jsem si Poodří oblíbil, zvykl jsem si na častý ruch okolo a našel si svá klidnější místa, na která se vracím. Alespoň do té doby, dokud nezmění svou podobu, protože i tady je řeka nesvázaná a živá - stejně jako nekonečné louky, které v létě kvetou, voní a doslova v nich bzučí život.

Řeka Odra pramení ve vojenském újezdu Libavá poblíž malé obce Kozlov. Cesta není daleká, není tomu dlouho a jako říčka vystupuje ze zakázané zóny a brzy vstupuje do chráněné krajinné oblasti Poodří. To jsem si osobně rozdělil do tří částí, které na etapy postupně procházím - opakovaně z obou břehů.

Poprvé se s Odrou setkávám jen kousek od začátku této chráněnky na podzim za Suchdolem nad Odrou. Do té doby jsem se s podobnou říčkou nesetkal. Úzké, přesto hluboké koryto s velmi četnými pohádkovými meandry, jenž se s úplnou přirozeností proplétají loukami. Vody je tu zrovna málo a je teplý, slunečný den - což se mi později velmi hodí. Hustého porostu na březích je tu totiž ještě z léta hodně, a tak mi chvilkama nezbývá nic jiného, než se brodit vodou. To se ostatně hodí i při několika soutocích, abych si nemusel místo obcházet a hledat padlý strom k přejití přes vodu nebo zřídkakdy přítomný most, je lepší opět brodit. Je to vlastně docela fajn zážitek. Prvním významným přítokem v Poodří vůbec je říčka Jičínka a než dojdu do Studénky, kde pro mě po asi dvaadvaceti kilometrech končí první etapa, brodím se ještě vodou Husího potoka - i přestože v tomto případě není úplně daleko od soutoku most. Právě kousek za Husím potokem je pro mě řeka v těchto místech nejzajímavější a to díky výrazné erozní činnosti a bohatě naplavenému dřevu.

Další část, kde mě čeká přibližně třináct kilometrů, začínám za Studénkou a mířím si to přes bývalý železniční most přímo k řece. Na chvilku ale přece jen odbočím k jednomu z téměř šedesáti rybníků, které v Poodří jsou a to rovnou asi k tomu nejvíce významnému - ke Kotvici. Umělé, lidmi vytvořené rybníky mě ale moc nezaujaly, a tak se po chvilce vracím do opravdové a poctivé přírody - tedy k nespoutané řece. Ta je tady již trochu "dospělejší", pomalu sílí a nejvíce výraznými znaky této části pro mě jsou o něco větší lužní lesíky doprovázející chladné zimní louky. Pak meandr těsně před protrhnutím, kdy je šíje už velmi zúžená a také lesní srázy, kdy se dá dojít kousek nad řeku a vidět ji tak z jiného pohledu.

Svou druhou tvář řeka Odra v Poodří ukazuje při soutoku s řekou Ondřejnicí, která pramení v podbeskydí na pohoří Ondřejník a předává odsud vodu, jenž významně Odru posiluje a mění. Řeka Odra je tu rázem daleko majestátnější a stává se z ní tok, který se začíná podobat evropskému veletoku, kterým také je. Meandrů je tu sice méně, jsou ale větší - stejně jako koryto řeky coby do šířky a říční terasy, které tu voda tvoří jsou vysoké i několik metrů. Takto si řeka plyne ještě přes Polanku nad Odrou a jen kousek před Ostravou se s Poodřím nadobro loučí.

Tak jako mi u řeky dělají společnost především vážky a šídla, po procházkách drobnými lesíky se dostávám k nekonečným loukám. Na podzim a v zimě jsou to jen holé prostory bez známky čehokoliv zajímavého, nepočítám-li občasné setkání se zajíci, srnkami nebo volavkami. Na jaře jsem je zatím nezažil, protože jsem se věnoval jiným oblastem a projektům. Vynahradil jsem si to ale v létě, kdy tady louky bohatě kvetou a naplno ožívají. Tolik hmyzu jsem na jednom místě pohromadě snad nikdy neviděl. Kobylky, cvrčci, motýli, různí brouci, ale i sršně a moje oblíbené včely. Právě včely tady mají hotové žně, když rozkvete jejich milovaná, bohatě nektarodárná chrpa luční a o potravu tak tedy nemají nouzi, čehož naplno využívají - jsou totiž úplně všude.

Na to, že na mě Poodří neudělalo hned napoprvé úplně dokonalý dojem, jsem nakonec rád, že jsem tento krásný kout Česka poznal a do teď se sem rád vracím. Nejvíce v paměti mi zůstane brodění v meandrech, které si do Poodří zajedu někdy při nižší hladině určitě zopakovat. Procházet se po loukách plných květů a hmyzu bylo velmi příjemné a na odpočinek u břehů s vysokými terasami koryta a do toho radostné zpívání ptáků, budu také rád vzpomínat. Myslím, že se nakonec ještě rád podívám do obou tváří řeky Odry - ať už dříve do těch které znám, nebo později do tváří přírodou a časem změněných.