Vzácné včely

Často vnímáme hmyz jako něco obtížného. Krvežízniví komáři, otravné mouchy, dravé vosy nebo klíšťata, která si nevědomky odneseme z krásné procházky lesem. Někdo se bojí pavouků, jiní naopak obdivují barevný svět motýlů i pracovitost mravenců. Hmyz je neodmyslitelnou součástí života na Zemi. Zvláště pak ten, který má obrovskou zásluhu na tom, jak naše krajina vypadá. Důležité je také to, co nám s hmyzí pomocí je příroda schopná dát. A to především díky včelám - drobným opylovačkám, bez kterých by bylo všechno o dost jinak. Nesou tím v sobě tedy jistou vzácnost.

Prastaré lesy jako opravdové domovy divokých včel, které vysoko v dutinách stromů staví svá hnízda. V blízkosti pestré louky plné bylin a květů ve velmi rozmanité krajině, poskytující stejně pestrou nabídku nektaru a pylu od jara až do konce léta. A životní prostředí tak čisté, že všem těm silným včelám snad vůbec nic nechybělo. To už je ale dávno. Plástve plné medu přirozeně plnily svůj účel, tedy poskytovaly plnohodnotnou výživu a zásoby na zimu. Alespoň tedy do té doby, dokud jejich hnízdo nenašel třeba medvěd, který při své neovladatelné chuti po medu i larvách, včelí hnízdo vybral a naprosto zničil. Medvěd nebo vynalézavý člověk. Ten do jisté míry medvědí způsoby tak nějak odkoukal a zrodilo se tak malé velké braní medu. Lidé šplhali po stromech vysoko k dutinám s hnízdy, kde odkrajovali plástve s medem. Takové lovení medu samozřejmě včelí hnízdo nevyhnutelně také zničilo. Pak ale vzniklo lesní včelařství, známé spíše jako brtnictví. Brtník byl poměrně vážený člověk, od kterého se očekávala poctivost a zároveň respekt k přírodě i opatrné zacházení se včelstvem a hnízdem. Brtník včely nalákal do uměle vydlabané dutiny tam někde v lese, tedy v přirozeném prostředí včel. O svou brť se staral, čistil ji a zabezpečoval před zvířaty, chladem a jinou nepřízní. Hnízdo neničil a zásadně nikdy nebral všechen med, takže včelstvo žilo dál - tak jak bylo zvyklé, jen ve spolupráci s brtníkem, který si za svou péči bral přiměřeně medu. Brtnictví je dnes už ale velmi vzácné. Časem pak člověk začal "stěhovat" kus takové brtě z lesa čím dál blíže ke svému domovu. Podobnou dutinu totiž vydlabával do špalku a tak se začalo včelařit v klátech, později i v košnicích - v úlech ze slámy.

To co se dříve dělo nerušeně a v klidu někde v dutině stromu, ale nahradilo moderní včelařství s rozebíratelnými úly, které si včelař přizpůsobuje plně podle svých představ a potřeb. Pravidelně leze včelám "do baráku" a má do jisté míry plnou kontrolu nad celým včelstvem. Včely se tomu všemu postupně vlastně přizpůsobily, musely se přizpůsobit už mnoha podmínkám, nic jiného jim zřejmě ani nezbylo. Taková je realita a těžko se asi najednou většina včelařů vrátí k přátelštějšímu brtnictví někam do mizejících lesů. Těžko by se mohly s klidem všechny dnešní již domestikované včely nechat vyrojit a uletět, ať si zase žijí divoce. Už by to nezvládly. Ne bez dobrých a zodpovědných včelařů. Ne v současné krajině plné obrovských monokultur, jedů a znečištěného životního prostředí. Ne se všemi těmi nemocemi, které dnes včely ohrožují. A ne s čím dál na včelí potravu chudší krajinu, kdy jaro bývá bohaté, za to už polovina léta je plná nouze a předčasné spotřeby zásob. Tedy pokud nejsou včelám všechny medné zásoby odebrány.

Med. To je velmi výživná včelí strava. Stojí za ní lidmi těžko ocenitelná dřina. Tak těžká práce, že včely létavky, které sbírají nektar z květů, naprosto vyčerpané umírají už po několika týdnech. Med který je plný především vitamínů, enzymů, minerálních látek, přírodních cukrů nebo například aminokyselin. Ten med, který má hojivé a antibakteriální účinky a který má včelám poskytnout nejen potravu a zásoby na zimu, ale také posilnit imunitní systém každé jednotlivé včely, která tvoří zdravé včelstvo. Namísto toho je včelám tato zasloužená odměna za jejich pracovitost včelařem celá odebrána a nahrazena bezcennou náhražkou - cukerným roztokem. Místo výživného medu tedy nezbývá včelám nic jiného, než přijmout bílý cukr, kterému my lidé říkáme bílý jed - něco, z čeho si organismus nemá vůbec co prospěšného vzít, právě naopak.

Divíme se, že včel ve velkém ubývá, dost možná pomalu vymírají. Namísto toho, aby jsme byli vděční, že nám opylují všechny ty rostliny, díky kterým můžeme hodovat na zdravých plodech, ztěžujeme jim ať už vědomě nebo nevědomě život, jakoby kvůli náporu naší civilizace neměly už tak s čím bojovat. Na jednu stranu dobří včelaři poskytují včelám bezpečný úkryt, starají se o ně s největší péčí a berou si za odměnu jen tolik medu, aby včely nestrádaly. Pak jsou ale i včelaři, kterým jde především o zisk z medu a dalších včelích produktů. Úctu a respekt k opylovačkám nahradila nenasytnost, která bez sebemenších výčitek dovoluje včely obírat o všechno a "odměnit" je trapným roztokem z cukru. Jakou sílu a schopnost bránit se mají včely potom mít, když ji nemají z čeho čerpat?

Vždy na konci léta vyhánějí včely trubce (včelí samce) z úlu, aby se žádný z nich nepřiživoval a včely tak nepřicházely o zásoby na zimu. Trubce čeká nemilosrdná smrt, protože buď to vyhladoví nebo umrznou. Je to ale zbytečné. Včely mají totiž smůlu, o med při medobraní stejně přijdou - pro užitek lidí. Med a všechny ty včelí produkty konec konců ale nejsou ani zdaleka všechno, o čem by si lidé bez včel mohli nechat jen zdát. K tomu aby stromy, keře či rostliny tvořily plody, musejí být nejdříve jejich květy opyleny. Některé rostliny k tomu využívají samoopylení, dalším stačí vítr, který přenese pyl z jednoho květu na druhý. Především voňavé květy plné nektaru a pylu ale lákají hmyz, který s rostlinami vlastně nechtěně spolupracuje. Hmyz se přiletěl jen najíst, nevědomky a bez záměru květ ale opylí, což byl zase cíl rostliny - proto nabízí sladký nektar. Motýli, čmeláci nebo včely samotářky - to je jen malý zlomek, největší práci odvedou včely medonosné.

Pokud by nedošlo k opylení, nebyla by ani úroda. Bez tak důležitého procesu, které tedy z největší části zajišťují včely, nebylo by ani většiny ovoce a zeleniny, na které jsme zvyklí. Mrkev, rajčata, papriky, okurky, cukety, jablka, hrušky, meruňky, třešně, jahody, maliny, ostružiny, ale i švestky, hrozny nebo třeba melouny. To všechno by bez včel nebylo, nebo by byla úroda velmi bídná. Tak stejně by jsme mohli zapomenout na ořechy či různá semínka. Kávu by jsme si už neuvařili, nebylo by totiž z čeho - i kávovník potřebuje opylení, aby plodil. Nakonec například i bavlna nám může posloužit nejen v módním průmyslu díky včelám, které květy bavlníku taktéž opylují a tak se rodí jeho plody, ze kterých se později vyrábí vlákna. Zdá se, že přeplněné regály v obchodech by bez včel najednou byly poloprázdné a nabídka potravin velmi chudá, stejně jako množství vitamínů a všech známých prospěšných látek pro naše tělo. Lidé by se měli více zamyslet na postoji k přírodě a tedy i ke včelám, kterým vděčíme za mnoho. Nemluvě o kolapsu ekosystému, který bez včel a hmyzu obecně hrozí.

Nicméně oblasti bez včel - místa kde už vyhynuly, nejsou žádným vymyšleným příběhem, ale smutnou skutečností, kdy včely zaplatily tu nejvyšší cenu. Celý ten nápor jednoduše nezvládly. Kdesi v Číně, aby byla alespoň nějaká úroda, role hlavních opylovačů se museli ujmout samotní lidé. Ti se speciálními štětečky opylují květ po květu. Jak směšný a zároveň velmi smutný pohled. Další z těžko uvěřitelných případů se odehrává v Americe. Tam si velkochovatel včel na jaře koupí uměle vytvořená včelstva - nakonec má klidně i pár kamionů plných úlů. S těmi cestuje do obrovských sadů s ovocnými stromy, nebo na známé kalifornské plantáže plné mandloní. Je to velký byznys, kdy chovatel včel dostane nemalé peníze za to, že se včelami přijel a ty mohou opylovat květy stromů, ze kterých pak tedy bude úroda k lidské spotřebě. Další zisk má chovatel samozřejmě z medu, který včelám všechen odebere. Kočování napříč Amerikou nějakým kamionem asi nebude úplně přirozený život včel. On s nimi ani chovatel nejezdí z dobrého srdce a kvůli dobrým úmyslům, aby včely třeba nehladověly. To je mu úplně jedno. Jsou to v podstatě jen jeho malí zaměstnanci, kteří dobře sypou. Je to pouze zvrácený byznys - honba za ziskem, která každoročně na závěru sezóny často končí tak, že aby chovateli odpadla starost o početná včelstva přes zimu (kdy mu nic nevynášejí), včel se jednoduše zbaví - zahubí je. A na jaře si zase pořídí nové. Jak tohle asi jednou může dopadnout?

Nemusíme mít za každou cenu všechno. Všechno si brát, nic nenechat. Na včely se toho hrne v poslední době až příliš. Nemoci, pesticidy, znečištěné prostředí a také až příliš nenasytní lidé. Není nic špatného na medu, už vůbec ne na včelařství - je to krásné řemeslo. Dobrý včelař, kterému na svém včelstvu opravdu záleží, by ale neměl upírat včelám to, co jim patří a co potřebují ke svému plnohodnotnému životu. Včelaření by tedy nemělo být o tom, mít pod kontrolou celý rozebíratelný úl jen kvůli zisku ze včelích produktů. Včelařit by se mělo s plnou úctou a respektem k těmto šikovným opylovačkám, kterým máme být vděční za to všechno, co si můžeme díky nim dopřát. Pro včelaře by neměl být med prvořadý a samozřejmostí, ale měl by být zaslouženou odměnou za jeho práci a starostlivost. Konec konců - rostliny a stromy na své květy lákají nektarem hmyz kvůli opylení, to je ten záměr o kterém žádný návštěvník netuší. Ten přiletěl aby se najedl, to že květ opylí je jen vedlejší. Rostliny i hmyz - tedy i včely, chtějí jen to své a přece spolu nakonec spolupracují. Květ je opylen, budou plody. Včela se najedla, donese snůšku do hnízda. Něco za něco. Proč by tedy nemohla fungovat spolupráce i mezi lidmi a včelami. Spolupráce mezi včelařem a jeho včelstvy. Něco za něco. Včelař se o včely postará, protože bez něj by to už dnes se všemi těmi potížemi nezvládly. A za to si vezme přiměřenou odměnu v podobě slaďoučkého medu. Přál bych tedy včelám víc a víc uvědomělejších a dobrých včelařů, kterým nezáleží na co největším zisku, ale hlavně na včelách samotných. Pak nám možná za to ještě příroda na oplátku poskytne mnoho prospěšného.